Překvapuje Vás to? Co znamená tohle “dobře míněné” doporučení? A proč má dopad nejen na jednu duši, ale i na sdílené vědomí? Pokusím se sledovat tenkou linii, která propojuje nás všechny.
Jaký dosah má barva pleti? Od těla k duši, od rodiny ke globálnímu vědomí.
V současné globálně propojené společnosti není pochyb o tom, že diskriminace na základě barvy pleti probíhá. Často skrytě nebo systémově. My, kteří se považujeme za vzdělané, civilizované, s citem pro lidskou odlišnost máme tendenci ji zavrhovat jako něco, co je nepřípustné, děje se někde v odlišných zeměpisných šířkách nebo bylo součástí historie jiných zemí. Je také mnohem snazší takové názorové postoje zavrhnout z pozice „bílé“ či chceme-li privilegované osoby. Co se tedy děje zatímco my říkáme “ano, tohle je špatné” a jdeme dál svou přednostní cestou?
Kladu si tuto otázku nejen jako někdo, kdo se zajímá o kultury, v nichž je etnická různorodost samozřejmostí a zároveň třaskavým společenským tématem. O kultury, které se až na přelomu tisíciletí začaly vyrovnávat s tématy dekolonizace. Nyní si kladu tuto otázku jako koučka, která pracuje s etnicky pestrou klientelou.
Kontext Latinské Ameriky: multietnicita, barva pleti, status
V Latinské Americe existují složité hierarchie barvy pleti (tzv. colorismo) a etnicity. Žijí zde obyvatelé indiánského původu (indígenas), mulati, afro-latinos a lidé s částečně evropským původem (mestizos). I v zemích, které se považují za rozvinuté v různých směrech jako např. Mexiko, se barva pleti stává výrazným faktorem společenského statusu: lepší vzdělání, lepší práce, lepší jazyková připravenost (španělština vs. domorodý jazyk).
Naše kultura x jejich problémy.
Nezapomenu na své překvapení, když se na prestižní mexické univerzitě probírala témata kulturního dědictví. Přednášející hovořila o “naší” kulturní pestrosti, bohaté historii, originální řemeslné výrobě atd.. Na jiné přednášce pak zaznělo, jak si chudý jih může za své problémy sám. Neznalostí španělštiny, lpěním na tradičním ekonomickém modelu, nepřímo tedy i kvůli své etnicitě, která se k chudším státům Mexika váže. Neschopnost držet krok s elitním proudem byl označen za “jejich” problém.
Studie ukazují, že světlejší pleť koreluje v Latinské Americe s vyšším vzděláním, lepší prací, vyšším příjmem – což znamená, že barva pleti je symbolickým a materiálním statusem. Tato dynamika ale vytváří tlak na identitu: touha „vypadat světleji“, vzdálit se od „tamti problémoví“.
Globální vědomí a mezigenerační “dědictví” diskriminace.
To, že diskriminace na základě barvy pleti přetrvává v globálním měřítku, není náhodou. Je to důsledek hluboce zakořeněného kulturního schématu, který se reprodukuje nejen prostřednictvím institucí, médií a ekonomických struktur, ale i v samotné intimitě rodinných vztahů.
V zemích s etnicky pestrou populací – jako např. Mexiko – se hierarchie barvy pleti neprojevuje jen navenek, ale i dovnitř. Proniká do jazyka, do každodenních rozhovorů, do jemných gest a hodnot, které formují dětství. Dívka, která slyší od své matky, že její pleť je „moc tmavá“ nebo že by „vypadala lépe, kdyby se neopalovala“, nedostává jen estetický komentář. Dostává zprávu o své hodnotě, o svém místě ve světě, o tom, kam až „může“ sahat její sen. Tato mikrotraumata, přenášená z generace na generaci, vytvářejí hlubokou vnitřní stopu studu a nepatřičnosti.
Tak se cyklus uzavírá – jednotlivé příběhy studu a zranění se stávají částí „globálního vědomí“, které formuje to, jak se jako lidé navzájem vnímáme. Teprve když si uvědomíme, že každá věta, kterou vyslovíme o těle druhého, je nejen politickým ale i velmi intimním aktem, může se toto schéma začít měnit. Schéma, v němž barva pleti přestává být statusem a stává se pouze odstínem lidské zkušenosti.